Dům ve Štítného ulici č. 5 na Žižkově byl postaven roku 1875 stavitelem Hodanem. V přízemí domu byl zřízen hostinec U rytíře Dalimila, později zvaný U Jana Lucemburského. Součástí hostince byla velká taneční síň s balkóny neobvyklého typu, které však pro námitky kolaudační komise musel nakonec stavitel zrušit.

Když se kolem roku 1883 začala v rozrůstající se obci jevit potřeba zbudovat kapli, koupil dům Spolek pro vystavění katolického kostela na Žižkově. Hostinec byl zrušen a bývalá taneční síň adaptována na kapli zasvěcenou Panně Marii. Při kapli měly sestry řádu boromejek dětskou opatrovnu. Po vystavění kostela sv. Prokopa zůstala kaple využívána školní mládeží a zbytek domu, zvýšený o jedno patro, připadl nově zřízenému gymnáziu. Po jeho odstěhování získala zdejší učebny Veřejná obchodní škola Grémia pražského obchodnictva v Žižkově.

Roku 1919 rozhodl poradní orgán městského zastupitelstva pro věci kulturní o zrušení kaple a adaptaci objektu k „lidovýchovným“ účelům. Vypracováním plánu rekonstrukce byl tehdejším starostou města MUDr. Rudolfem Kostrakiewiczem pověřen architekt Jindřich Motejl. Vše, co připomínalo interiér bývalé kaple, bylo odstraněno, proti průčelní stěně postaveno pódium a v hledišti umístěno 208 sedadel. Nově zřízená síň Žižkova se pak v příštích letech stala dějištěm velké řady kulturních akcí – přednášek, hudebních, recitačních a společenských besed -, jež upoutávaly zájem nejenom žižkovských občanů, ale i mnoha návštěvníků z celé Prahy, kteří vytvářeli okruh vděčného publika.

Kulturní pořady byly zpestřeny zavedením divadelních večerů, pro které však pódium síně, nazvané jménem prvního prezidenta republiky T. G. Masaryka, nebylo příliš vyhovující. V té době zde vystupovaly především ochotnické soubory Městského osvětového sboru, dramatické oddělení Státní konzervatoře a další.

V roce 1924 bylo za dozoru stavitele J. Herinka rozšířeno jeviště, postaven jevištní portál, skladiště a divadelní šatna. Vzhledem k omezeným finančním prostředkům však ani po těchto úpravách nebylo dosaženo potřebného vybavení. Roku 1927 proto architekt Chvojka odstranil nevkusné galerie a nahradil je prostorným balkonem, postavil vestibul se šatnami, místnost pro divadelní rekvizity, nový jevištní portál a hlediště opatřil 336 sedadly. Nové osvětlovací zařízení jeviště i síně dovršilo přestavbu bývalé kaple v důstojný kulturní sál. Od té doby zde působila především Scéna Městského osvětového sboru pod vedením ing. Františka Síly, která se posléze rozrostla až na čtyřicet činných členů a sehrála zde řadu významných inscenací. Scéna MOS působila na jevišti Masarykovy síně prakticky až do příchodu německých okupantů.

Po skončení druhé světové války byly Masarykova síň ve Štítného ulici přejmenována na Síň lidové umělecké tvořivosti (LUT) a byla opět vyhrazena potřebám osvětové činnosti. Při sporadickém účinkování ochotnických souborů se hrálo v rámci nové reorganizace pod názvem Žižkovské divadlo (Čtenářsko-ochotnická jednota Tyl, ve které působil i Jaroslav Marvan, ochotnický soubor Mlok, Akademická beseda Žižkov, Jirásek, Pokrok a další).

V roce 1960 bylo divadlo LUT na Žižkově pro nevyhovující jevištní vybavení a zastaralé bezpečnostní zařízení uzavřeno. Zrekonstruovaná scéna byla pod názvem Žižkovské divadlo znovu uvedena do provozu v sezóně 1976/77. Od tohoto data již její činnost mapuje náš bulletin.

V roce 1986 se uskutečnila zatím poslední rozsáhlejší rekonstrukce (elektroinstalace, jeviště, hlediště – kapacita byla snížena na 230 míst, prostory foyeru a sociální zařízení) a v roce 1995 bylo zrekonstruováno jeviště včetně přistavěné forbíny.

Pod vlivem přelomových událostí roku 1989 bylo Žižkovské divadlo přejmenováno na Žižkovské divadlo T. G. Masaryka. Od sezóny 1996/97 nese divadlo název Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, celý objekt pak Masarykův dům.

V současné době se projednává studie k postupné celkové rekonstrukci divadla, která by měla spočívat především v rozšíření o prostory nových hereckých šaten, zvětšení prostoru malé foyeru a dotažení maximální bezbariérovosti divadla.