K lázeňskému koloritu patřilo a doufejme, že bude patřit, i kulturní vyžití. Kdopak by se rád nepobavil. Proto byly i Františkovy Lázně od založení vyhledávány společnostmi komediantů i pěvců. S představeními se zde prokazatelně mohli hosté setkat v upravené přízemní hospodářské budově u Společenského domu už v roce 1808, hostovaly zde nahodile a krátkodobě skupiny herců s fraškovitými scénkami se zpěvy a kuplety. Šlo o sezónní záležitosti nevalné úrovně v nevábném prostředí. Podobný pocit možná naostřil pero Johannu Wolfgangovi Goethovi, když do zápisníku z cest po západočeských lázních napsal o představení Simson: „Druh melodramatu, samo o sobě hnusné, provedení ještě hnusnější. Herci hráli pitvorně. Během představení jsem neslyšel přirozený hlas. Ženy jsou ohyzdné.“ Škodolibě připomeňme, že se v našich končinách tehdy hrálo německé divadlo. 

Divadelní dění v druhé budově bylo, soudě podle uměleckých společností a repertoáru, na daleko vyšší úrovni. Mezinárodní lázně vzkvétaly a město si mohlo dovolit postavit podle plánů vídeňského architekta Hügla nové divadlo.Slavnostně bylo, již na místě divadlu vyhrazeném i dnes, otevřeno v červnu 1868. Zahajovalo se operetou Franze Suppého Krásná Galathea. Divadlo bylo profesionálně řízeno a jako součást léčby zde vystupovali umělci a soubory kupř. z Prahy, Vídně, Berlína, Mnichova. Repertoár jistě uspokojoval i náročné, nabízeny byly především operety jako Krásná Helena, Cikánský baron, Orfeus v podsvětí, Netopýr, Modrovous, Boccaccio, Ptáčník, Postillon z Lonjumeau, Velkovévodkyně z Geroldsteinu… I toto divadlo antického vzhledu se však stalo ve dvacátých létech dvacátého století příliš těsným a městská rada rozhodla o dostavbě. Projekt byl zadán arch. prof. Arturu Payrovi z pražské německé vysoké technické školy. Práce začaly 14. 11. 1927 a již v červenci následujícího roku novoklasicistní budova s dekoračními prvky ve stylu art deco začala sloužit svému účelu. V dobách největšího zájmu publika o tzv. lázeňský repertoár se hrálo i denně a největší oblibě se těšily staggiony německých i českých operních a operetních společností. Divadlo nepostihly tzv. modernizace a tak si zachovalo kouzlo, útulnost a přívětivost do současné doby. Není divu, že tento fakt je jednou z hlavních příčin nepřetržitého poválečného působení také místního divadelního souboru.